DEN S JANEM MAKEŠEM

      Hodiny ukazují 11:54 a Jan Makeš se naštvaně probouzí ve své velké posteli v útulném pokojíku - vedle něj nikdo a ještě rozespalý si říká, proč někdo neleží po jeho boku? Zanedlouho mu pomalu cvakne, že vlastně holku nemá a začínají se mu vybavovat další věci. "Já vlastně hulim," řekl si potichu, to jeho náladu obrovsky zvedlo. Okamžitě stočil jednoho ranního a bylo zase krásně. Byl hodně ospalý, protože minulou noc, jako vlastně každou, strávil ve společnosti svých dvou sousedů - Jirky Nosáka a Boučka, zvaného též Papájin. Tradičně si byli povyrazit v Hlavnim Městě, kde bloudili po ulicích v autě a zkouření na popel pozorovali všechno, co se jim odehrávalo před očima. Pochopitelně vozem se šířil hip hop, aby dokreslil jejich báječnou atmosféru. Ještě než Jan svého prvního ranního buřta dohulil, přemýšlel, s kým si dá toho dalšího. Sousedi vypadli ze hry, Papájin měl službu v nedalekém ZOO, kde pracoval v pavilonu opic a Jirka si vydělával peníze jako recepční v béčkovém hotelu nazvaném Prezidentce. To je ale pouze brigáda, jinak studuje na medicíně gynekologii, která ho zajímá už od ranného mládí. Jana napadli pouze 3 jména, a to Petry Fürrerové - jeho celoživotní láska, s kterou se nedávno po deváté rozešel (jako vždy v dobrém), Petra Bondry - anarchista z nedaleké bytovky a Vladimíra Rezsnika - zapomnětlivý kamarád s moravským přízvukem. Právě, když dotloukly zvony značící poledne, Honza odhodil vajgl a začal vytáčet první číslo. Samozřejmě jako první chtěl rozvibrovat telefon Petry Fürrerové, ta u něho hrála vždycky prim. Ale nedočkal se, típla mu to. "No nic, zkusíme Bondru." Ten se ozval hned svým typickým "čus kokote". Nebyl to dlouhý rozhovor, Jan pouze řekl, že za 10 minut má čekat před vchodem. Tomu bylo hned jasné, o co jde a vůbec se nebránil, pouze dodal, aby ještě Honza brnknul Rezsnikovi, On nemohl, protože už druhým rokem měl na svém displeji napsáno 0,05 kc. Vladimír také zvedl, tentokrát nebylo slyšet "čus kokote", ale "prosíím, Vladimíír Rezsnik". Volající řekl pouze :"joint -15 min - stát před barákem." "Kruci, to je paráda, takhle si užívat po ránu," odpověděl Vladimír a spojení se přerušilo. 

      Jan Makeš, průměrně vysoký, ještě devatenáctiletý, kudrnatý blonďák, si natáhl tričko, svůj nový červený svetr, dvojbarevné džíny a vyrazil ven s pokoje. Šel se vymočit. Při důkladném žďímání si všiml, že by si mohl vyměnit slipy, které nosí už tři dny. Poznal to podle značky "pondělí" na okraji. Při návratu do pokoje mu začal vibrovat v kapsičce telefon. Než ho vytáhl, přestal. Na displeji se objevilo: nepřijatý hovor - Petca Fürrerová. Honza okamžitě volal nazpět, po chvíli pípání to zvedla tradičními slovy: "Co je, zase?" "Čau Petčo, nechceš zajít na brčko, pokecáme." "Nejdu, sem v Hlavnim Městě, hlídám strejcův barák, fakt mě sereš, si mi volal zrovna když sem píchala ze starym," věděla, že to Jana určitě naštve. On si rýpnul, :"A s kterym?" "Haha," ozvalo se z druhé strany. "Možná se vrátim vodpoledne,tak tě prozvonim." "OK, čau,čau", ukončil hovor Makeš. Byl trošku naštvaný, když si představil souložící Petru s jejím přítelem Oldřichem, ale za chvíli už mu to bylo jedno. Sešel dolů do obýváku, kde seděl u televize jeho bratr Jarda, brankář dorostu fotbalového klubu SK Sešívaní Hlavní Město. Ten na obrazovce pozorně sledoval rady současného gólmana "A" mužstva Radima Bílého. 

      Snídani si už vykouřil, když vstal, a teď už měl chuť na oběd. Podíval se do peněženky, kde měl fikaně schovaný pytlík se skérem. "To k obědu bude stačit," zamumlal potichu, aby ho neslyšel jeho bratr. Ten si o Honzovi myslel, že je to takový Mirek Dušín, Jan před ním úspěšně tajil, že pije alkohol, kouří a hulí. Jarda byl pravý Makeš, proto před ním tajil to samé. Oba makešovic hoši měli doma pohodu, protože táta s mámou byli na dovolené v daleké zemi. Je to tak daleko, že ani nebudu psát název. Jan vyrazil do garáže. Sedl do otcova Foltsvágenu Zprasat a začal pomalu vyjíždět. Když konečně vymanévrovat z vrat, chtěl vítězně vyrazit jako střela. Přimáčkl plynový pedál k zemi a rychle pustil spojku. Co čert nechtěl, na místo divokého odhrábnutí vůz pouze poskočil dopředu a s veškerou elegancí zhasl. Potom už byl Honza opatrnější, ale dnešním trapasům to konec být neměl.

      Přesně na čas dorazil o 200 metrů dále, kde bydlel místní vůdce anarchistického hnutí Petr Bondra. Ten stál před vchodem přesně na čas, s ním tam byla ještě jeho občasná přítelkyně Marta Vágisová, která u miláčka žen Petra nocovala. Byla to pěkná blondýnka, o pár let mladší, než její milenec. Že je blondýna v současné době, nebylo poznat, protože měla vlasy ostříhané úplně dohola. Bylo to na důkaz toho, že i v Naší Vlasti může žít společně anarchista se skinheadem. Petr byl spíš malý, z častého obarvování vlasů byl znát jejich úbytek, malinko také připomínal želvu. Nicméně v Píčanech ho všechna děvčata pod 16 let bezbožně milovala, děvčata mezi 17-19 ho milovali v 75%, ženy 19-21 v 65% od 22 do 25 už to bylo pouhých 30%. Křivka se začala zvyšovat zase až od 45 letých matek s jedním dítětem. Oba si vlezli do pohodlného makešova vozu. Honza byl před Martou trochu nervózní, protože ho velmi přitahovala, zvláště potom, kdy před týdnem Petr barvitě líčil jejich sex. Honza už si chtěl zkusit trošku drsnější milování, které se mu do této doby nedostávalo. "Kam pojedem?" prolomil ticho Makeš. "Vosouložit Martu," zavtivkoval jeho kolega, ale byl to pouze jeho další trapný výstup, nicméně se mu aspoň zasmál on sám, slečna se jen malinko začervenala, Honzovi zase chcíplo auto. Asi patnáct minut bloudili po Píčanech a hledali ideální místo. "Volal si tomu Vladimírovi?" "Doprdele, já sem na něj úplně zapomněl." Když dorazili před Rezsnikův rodinný domek, vlasatý kamarád nejevil žádné známky naštvání, ve vrátkách působil spíš zmateným dojmem, navíc v ruce držel plyšový balon na fotbálek. "Zdar, co tady děláte, bych vás tady nečekal?" zeptal se. "Dyť tady na nás máš čekat, a proč máš ten míč?" namítal Makeš. "Kruci, já jsem úplně zapomněl." Chtěl nastoupit do auta, ale to přerušila otázka: "Na co máš teda ten míč?" "Já nevím, já jsem úplně zapomněl." "Tak dělej." Co?" "Běž ho dát domů." Jo, jasně, už jdu." Opět bloudili po Píčanech. Nevěděli, až Bondru napadlo, že se rozpomenou na staré časy a zajdou to dát ke státnímu gymplu. Když si pomalu hledali místo, kde zaparkují, z budovy před nimi, potravin z názvem "Sněd", se vypotácela na mol opilá, ošklivá ženská. V té hned bystrozraký Petr poznal ředitelku Gymnázia - Venuši Bílou - tradičně šněrovala ulicí úplně na sračky a v tašce jí cinkaly další zlatavé pěnité moky. Honza začal stáčet svůj oběd. Petr tradičně na zadním sedadle osahával Martu a Vladimír si žil svůj život, který se odehrával někde úplně jinde - zase měl ten připitomělý výraz. Po 10 minutách konečně ubalil své veledílo, na což nějak podvědomě reagoval Rezsnik a vrátil se zpět do reálného života. Venku se pomalu rozpršelo, proto usoudili, že zůstanou vevnitř. Honza pootevřel všechny okna, mimo pravého zadního, to bylo porouchané. Odpálil, a ve voze zavládla nezřízená pohoda. Nikdo nevnímal deštivé počasí za oknem, všem bylo uvnitř krásně a hlavně - byli free. Chvíli se smáli nějaké kravině, chvíli jen tak seděli, nic neříkali, bylo jim na světě prostě krásně, všechno se zdálo takové nové. Po 15 minutách pohoda začla mizet, Vladimír si vzpomněl, že musí jít do Snědu nakoupit, potom vyvenčit psa a následně vyrazit za svojí slečnou Petrou, 22 letou podnikatelkou. Řekl pouze "zdar", protože mu bylo jasné, že své kolegy dneska ještě uvidí - nemohou být přece bez svého večerního zákusku. Po vyjetí z parkoviště dostali všichni tři chuť na dalšího jointíka. "Pojedem na zříceninu," zavelel Jan. Zase divoce pustil spojku a auto už dnes potřetí nedobrovolně ukončilo své broukání. Při projíždění přes píčanské náměstí uviděl Jan svého nepřítele Nachudku, jak přechází ulici. "Hele, idiot Nachudka." "Přidej, ať se bojí," znovu zavtipkoval joker Petr. Honza se zasmál a prohlásil:"Neboj, kámo, jednou to udělám." Přestalo pršet a řidič už u zříceniny stáčel dalšího buřta. "Nemáte něco na filtr?" Petr vytáhl vizitku své matky a obratně z ní udělal filtr. Když dohulili, elegantní blondýn  prohlásil, že už je úplně na popel, Petr jen přikyvoval, Marta se jen smála, jak když má roztrženou hubu hákem. Když dosedli zpátky do Foltsvágenu Zprasat, už se smáli všichni, tentokrát tomu, jak Petr říkal, že osouloží Martu. Ta ale začala po autě rozhazovat svůdné a povolné pohledy, to hned její častý partner poznal a vybídl ji ke striptýzu. Souhlasila. Když už měla pouze prádlo, najednou ji zazvonil mobil, volal taťka Vágis, kde je, ať okamžitě přijde, zapomněl si klíče. Byl to opravdu pech, oba se tak těšili na nahou Vágisovou, hlavně tedy Honza, Petr znal všechna její zákoutí. Martu vyložili před domem a Bondra usoudil, že už taky půjde domů, má totiž od 4 zkoušku, hraje v punkové kapele Nothing New. Když dorazili před bytovku, čekali už na něj šestnáctileté kamarádky Elita a Bábina. S Bábinou teď oficiálně chodil, ale jak všichni znali Petra, moc tomu nedal. Navíc už měl také domluvené souložení s Elitou. Opravdu povedená nejlepší kamarádka Bábiny, chtít souložit s jejím klukem, ale u těch anarchistů je to všechno nějak nespoutaný a jiný. Osamocený Makeš se rozhodl jít na chvilku spát. 

      Probouzí ho zvonění mobilu, které  hned zase přestává. Nevěděl, jestli se mu to zdálo. Podíval se - nepřijatý hovor - Petca Fürrerová. "To mě musí jen prozvánět, jednou by mohla taky zavolat," mumlal si pod neoholené chmíří. "Nóó." "Už si v Píčanech?" "Jo, stojim na zastávce, Na Plichtě, přijeď pro mě, sem líná jít pěšky až na Krkavčí skálu." Honza hned sedl do auta a mžikem vyjel z oblasti Zarostlého ďůlku, vzal to kolem Bondrovy bytovky a za chvilku už byl na Bílochrámovecké. Petra stála na zastávce společně s Bobkanem, svým kamarádem z Krkavčí skály. Zeptala se, jestli by nemohl Bobkan jet s nimi, ale Makeš tohoto kamaráda od Nachutky nenáviděl asi jako Nachudku samotného, proto řekl drsně. "Ať si de pěšky, mě taky nikdy nesvez."Bylo to trochu tvrdé, protože Bobkan neměl nikdy auto, ani nevlastnil řidičák, měl pouze postarší a ošuntělé kolo BMX. "Eště by mi to tady zasral, sem to včera čistil." "Bych si k tobě ani nevlez, bych se bál," řekl neobratně Bobkan. "Tak vypadni." setřel ho Jeník. Rozhovor mezi dvěma kohouty ukončila Petra, která si sedla do auta, a rozloučila se se skejťákem z Krkavčáku. Makeš si říkal, že tím ukázala komu dává své sympatie, ale ona byla jen líná a měla hroznou chuť na jointa, nikomu z chlapců tímto počinem vědomě své sympatie nedávala. Byla však pravda, že k Janovi měla vždycky blíž.

       Je o patnáct minut později, auto stojí na kopci naproti benzínce, zde se nachází další oblíbené místo pro nasávání kouře do plic. Ve voze však probíhá vášnivý polibek. Když toho po minutě a půl nechají, nepokračují už dál, jsou to prostě jenom kamarádi. Oba ale k sobě stále cítí určitou přitažlivost, ale ani jeden to nechce dát najevo. Je to pochopitelné, ty dva už toho spolu zažili hodně, dobrého i zlého, a určitým způsobem k sobě patří a vždy patřit budou, ať si to přiznají nebo ne. Pokecali o nějakých věcech, osobních, po kterých vám nic není. Mezitím bylo ubalíno, tentokrát to nebyl výtvor "většinového baliče", ale jeho spolujezdkyně. Ta byla známá, že umí vyrobit opravdový smrťák. Ani teď se nespletla, byli úplně mimo. On si vlezl na kapotu auta před čelní sklo a rukou dělal, že je stěrač. Petře se to zalíbilo natolik, že šla dělat stěrač zadní. Nasmáli se u toho hodně. Po této ekvilibristické etýdě zamířili zpátky na svoje sedačky a vydali se pryč. Byli unavení, proto se rozhodli pro jízdu domů. Na Krkavčí skále zastavili před Petřiným vchodem. Chvilku ještě kecali o blbostech, potom se rozloučila a zamířila do vchodu. Honza přemýšlel, co bude dělat, ale bez práce nebyl dlouho. Přijel domů, nestačil ani zaparkovat a už u něj byl bratr Jarda, ať ho hodí nádraží, pojede na hokej do Hlavního Města - hrají Sešívaní s Blbzní. "S kym tam deš?" zeptal se otcovsky Hans (v nepřítomnosti táty a mámy přebral veškeré kompetence rodičů). "S kámošema s fotbalu." "A mám se pro tebe potom stavit?" "Ne, já přijedu vlakem, to je v pohodě." "OK, brácha, ale zavolej, až budeš na nádraží v Píčanech, tě vyzvednu." "Jasně." Jarda vlezl do otcova Zprasata a úcítil hulení. "Brácha, ty si tady hulil?" Honza byl vždy pohotový, ale tahle otázka ho trochu zaskočila, nicméně odpověděl vcelku rychle. "Ne, já sem teď vez kámoše, kterej hulí a asi to ňák načichlo." Jarda dělal, že mu věří, ale věděl svoje, vždyť už to o něm věděl. Zjistil to dnes po jeho poledním odjezdu. Šel si k Honzovi do pokoje pro míč a uviděl sáček se skérem, ležící vyzývavě na posteli. Nechal ho ale tam. Ta nádherná vůně, linoucí se autem, v něm vyvolávala myšlenky, jak bude krásně, až bude s kámošema na hokeji. Když se Jan vrátil zpátky z nádraží, lehla na něj taková krize, že musel jít spát, ale před tím si z posledních zbytků stočil brko, aby se mu spalo lépe. Hulení, jež objevil jeho bratr se válelo pod postelí, protože si ho při odpoledním pospávání shodil. Zavolal ještě panu D4, že se u něj staví pro zboží. Ten bude doma až v 9. To Honzu trochu znervóznělo, bylo teprve 5 a on měl být 4 hodiny bez materiálu. "To musim celý zaspat." A jak řekl, udělal. 

      Venku bylo ještě světlo, když znovu nabyl plné vědomí. Měl krásný sen o nahé právničce. Spaní mu vyšlo vcelku dobře, bylo 20.15. Byl už úplně hladový, celý den nejedl, jenom hulil, proto sešel dolů z pokoje a ohřál si mraženou pizzu. Když dojedl, hodiny ukazovaly 20.45, hned tedy zavolal Bondrovi. Ten celý natěšený řekl jenom:" Za jak dlouho?" "Za 5 minut." Poté volal ještě tradičně Rezsnikovi, ale ten to nebral. Byl tou dobou v kině s přítelkyní, kde zrovna spal z prohuleného dne. "Čus kokote" zněl znovu tradiční Petrův pozdrav. "Rezsnik to nebere, asi někde zapomněl telefon." "To je jasný, je už úplně mimo, zapomene už i na telefon," dodal Petr. Petr na tom taky nebyl o moc lépe, ještě to nevěděl, ale jeho mobil ležel doma na stolku. "Bratr málem poznal, že hulim, ale přesvědčil sem ho" svěřil se kudrnatý bloňdák. "Fakt, a jak?" "Něco tady cejtil, já už to ani nevnímám, ale musíme to potom dát venku." "Jak si ho přesvědčil?" "Sem řek, že sem vez kámoše, co hulí, a ňák to načichlo, měl ten výraz, že mi věří, to poznám, já nechci, aby začal hulit, má před sebou slibnou kariéru." "Za to mi dva sme už úplný ztroskotanci," prohodil punkáč. "To jo kámo, ale neni to fajn?" "To teda je." "Tak zkus brknout Krámkovi do Münchenic." "Ten se na to určitě vysere, ale zkusim to." Radim Krámek se doma zrovna díval na televizi a říkal si, kdy mu asi bude volat Makeš, aby šel na brko. Telefon se právě rozezvučel. "Kdo to asi bude, že by mě nějaká slečna zvala na randíčko?" řekl si ironicky Krámek, než se podíval, kdo mu volá. Na randíčko pozván byl, ale od Honzy. "Za 15 minut sme u tebe." "Hele, mě se nechce, víš, že já přece nehulim, s kym tam seš" "S Petrem, takže to zase zatahuješ?" "Tradičně Honzo,tradičně." "Ty seš chudák." Mezitím Radim slyšel křičení Bondry ze zadního sedadla:"Dělej, ty čuráku, poď." "Ne, fakt nejdu, se mějte a stav se na fotbálku, vole." "Ok, čau čau," ukončil standardní hovor Makeš." "Sem to řikal, zase nejde." Kde ho dáme?" Nevim, ale nejdřív musíme zajet za panem D4." D4 bydlel nedaleko. Honza nakoupil za 900, aby mu to vydrželo celý zítřek. "Kde ho dáme?" zeptal se Bondra. "Každopádně to musí bejt rychle, já už to nevydržim." Smotal svůj rekord, trvalo to 3 minuty. "Eště 2 roky balení a trumfnu Nosáka". Jan zapomněl na to, že nemají pálit v autě, a nedočkavě zapálil a zhluboka nasál do plic. A znovu a znovu. Zase ho ovládl ten krásný hřejivý pocit, jak je život krásný a všechno je v něm dokonalé.  Když jeli zpět po Bílochrámovecké nevěřili svým očím, co vidí. Před pekařstvím Břidlych šel za ruku s nějakou holkou Michal Chalupíča. Ten do této chvíle tvrdil, že na ženskou už v životě nešáhne, a bude žít pokojný panický život. "Podivej na toho bastarda, nám cpe, že už na žádnou nešáhne, a teď se tady s ňákou drží za ručičku, kdo to je, nevíš?" zeptal se řidič. "Nemám ponětí, neni to zase sadomasochistka Dagmara?" "Ne, tohle je blondýna." "Budem ho sledovat," řekla zkouřenka na místě spolujezdce. Vydali se pomalu za ním. Evidentně zamilovaný páreček hned za pekárnou přešel ulici a namířil si to do vedlejší ulice. "Kam dou, tam bydlí Lacinná ne?" "Že by vyrostla za dva dny vo 20 cm a dovolila nějakýmu klukovi, aby si s ní začal?" zavtipkoval Petr. Kudrnáč jenom dodal:" To první možný je, tomu druhýmu fakt nevěřim, vole." Byli zkouření tak, že si přepadali jak detektivové, proto vylezli z auta a nenápadně ve tmě pozorovali pár před nimi. Ten se opravdu zastavil před domem Tatiany Lacinné a políbil se. "Že by to byla fakt vona, třeba má paruku a velký podpatky, aby jí nikdo nepoznal." neskryl v sobě detektiva Honza. Punker byl zkouřený ještě víc, napadla ho zajímavá myšlenka."Poď, vemem auto a Chalupíču unesem, bude prdel." "To je super nápad, kámo." zněla odpověd nadšeného červenookého blondýna. Nasedli rychle do auta a rozjeli se za svojí kořistí. Petr seděl vzadu a na obličej si namotal mikinu, aby ho nebylo poznat. Honza navíc rozsvítil dálková světla, aby Michal nepoznal jeho auto. Před párem prudce zabrzdil, ten se od sebe odtrhl, v tom vylezl z auta zafačovaný Bondra a strčil Chalupíču do auta. Nebyl to problém, měchochlupský hubeňour byl lehký jak pírko. Když únosce vlezl za ním, Honza zmačkl centrální zamykání a rychle se vydal s vozem do zadu. Než poznala vystrašená oběť své kamarády, stačila dát Petrovi jednu pěstí a křičet. "Co po mně chcete?" Nechte mě bejt, to všechno Maxlik (jeho kamarád z Měchochlup, s kterým Michal seděl v base)." To řekl instinktivně, protože vždy když mu teklo do bot, tak Maxlika prásknul. "Ty vole, vy ste debilové, co to děláte?" "Sme tě chtěli potrestat za to, že nám lžeš." "Co to je za holku? (Ta mezitím běžela za autem a ječela:" Michaléééééé, pomóóóc, úúnóós."). "Zastavte." Honza byl posera, nedotáhnul únos do konce a zastavil. Slečna doběhla k autu vyděšená, ale její partner jí vysvětlil, že je to jen špatný vtip. Aby se nějak Makeš s Bondrou revanžovali, nabídli šťastně shledanému páru vyjížďku na brko. Oba dva rozklepaní milenci přijali. Nikdo z nich nevěděl to, že těsně potom, co se obrátili na konci ulice a projeli kolem Lacbaráku, vyběhla ven rozrušená Tatiana, která všechno viděla, a stačila si ještě prohlédnout SPZ auta. V tom rozčílení ji nenapadlo, že tu značku zná. Okamžitě zavolala 158 a nahlásila únos a SPZ. Ve voze se zatím všichni seznámili, zhulení chlapci se dozvěděli všechno o Michalově vyvolené - jmenovala se Blánč a byla to spolužačka Tatiany, pocházela ze Sovětského Brodu. Chalupíča ji uchvátil svojí postavou a mistrným chováním mladého gentelmana na maturitním plese Sovětskobrodského gymnázia. O krasavce z Měchochlup se dokonce ucházelo hned několik slečen, ale vyhrála ta nejpohotovější. Rozhodli se pro romantické místo - opět na zřícenině. Když projížděli přes náměstí, zrovna Michal přemýšlel, jak by to těm dvěma bastardům vrátil. Za malou chvilku dostal nečekanou, nicméně vytouženou odpověď. Všichni za sebou uslyšeli jedno houknutí. Honza se podíval do zpětného zrcátka, a téměř ho oslnila světla, které vydávalo policejní auto. Rychle zajel ke kraji a ještě rychleji si začal sundavat boty. "Co děláš vole?" ptal se paralyzovaný Bondra. " Co asi, ty debile, schovávám si hulení, aby mi to nenašli." Hned jak si nazul zpět boty, podíval se doleva, a tam na něho mířila přes sklo nabitá pistole. "Vylez ven, ty sráči." křičel policista. "Ruce za hlavu, " dodal jeho kolega. (Šlo o sehrané píčanské policejní duo Sladký-Kyselý). Honza to později nepřiznal, ale když vylézal ze dveří nešikovně si prdnul a připosral se. Petr na tom nebyl o moc lépe, ten si zase učůrnul. Oba dostali okamžitě želízka. Honza vyvolával, že chce maminku, Petr tatínka. Michal se s Blánč jenom malinko pousmávali, a když už se jim zdálo, že ti dva toho mají dost, vysvětlili policistům, o co jde. Ti jen naštvaně sundali želízka a říkali, že jestli se budou takovéto žertíky opakovat, půjdou všichni do basy. Úplně roztřesená dvojice se vrátila do auta, jeden sedl do mokra, druhý sice do většího měkka, ale trochu bahnita. Spolujezdec jenom řekl :"To ste jim to nemohli říct dřív, sem se málem posral." Jan se začervenal a nic neříkal. Petr si vzpomněl, že se pomočil a byl zticha taky. "Sem vás chtěl trochu potrestat, hoďte nás k Tatianě." Asi v půlce cesty se po autě začal linout divný smrad. Blánč se hned ozvala, že tam něco smrdí, Makeš hned kontroval odpovědí:"To je z venku." Bondra jen přikyvoval. Chalupíča se zase usmíval, věděl , o co jde, protože jeho slipy při výslechu na policii také nezůstaly naprosto suché a bez poskvrny. Ještě než dojeli k Lacbaráku, přemýšleli, kdo je mohl prásknout. Stále víc smrdící frajér za volantem říkal, že ho zabije.

      Nezabije-právě jim to oznámila Tatiana, kdo je ten práskáč. Blánč ji pochvalně plácá po ramenou, Chalupíča má záchvat smíchu a dvojice dospívajících chlapců sprostě nadává. Když si to konkrétně vyříkali (jsem línej psát ty všemožný píčoviny!) všichni se rozešli tam kam měli. Petr pod dojmem, že by zas sedal do mokra, šel raději pěšky. Pobavená trojice šla do hospody, než Blánč pojede autobus a chlapec s nákladem v kalhotách zamířil radši do postele. Když se vykoupal lehl si do svého kutlochu a dnes už nechtěl dělat vůbec nic. Usnul hned. Spal spokojeně. Sice se dvakrát nedobrovolně probudil (zkouřený bratr volal, že bude spát u kamaráda/ky? a Nosák s Papájinem, jestli se pojede do Hlavního Města zkouřit - raději nejel).

      Hodiny ukazují 11:54 a Jan Makeš se naštvaně probouzí ve své velké posteli...